Jelikož Nikýsek evidentně rozumí hudbě, celou dobu upřeně sledoval vystoupení s pusou dokořán, třepal se a velmi často hlasitě hýkal, obzvlášť tehdy, když se zpívalo potichu.

O přestávce se zvedl, vypálil ze sálu a prodíral se zástupem dam stojících frontu na záchod. Kam jinam, než ke dveřím.

Divadlo by ho z fleku mohlo zaměstnat jako vrátného, z čehož by byl nadšen, ale lidé značně v rozpacích. Jako třeba paní, která s očima navrch hlavy přiběhla a vyhrkla: „Nevíte, čí je to chlapeček? Asi se ztratil.“

„Ne, paní, to je v pořádku,“, ujistila jsem ji.

„No ale on je takovej zmatenej a tak tady pobíhá…“

„Paní, to je ještě víc v pořádku,“ usmála jsem se na ni.